Zajištění expedice bylo bez problémů - vše klapalo super, ale počasí bylo nanic. Nepodařilo se nám ani dostat do dvojky, abychom tam přespali jednu noc na aklimatizaci. Všechny expedice se neúspěšně vracely z hory a vypadalo to, že se tam letos nikdo nedostane. Šimon už na letišti vyčlenil datum 5. a 6. října na vrcholový útok, což nakonec byly jenom tyto dva dny, kdy se dalo dostat na vrchol. Deset dní předtím tam nahoře napadlo přes metr sněhu, tak si umíš představit ten výstup.

Do 7100 se dalo jít skoro všude na lyžích, ale potom už po svých. Lyže jsem táhnul za sebou až do 7500 m, což byla trojka. Dále to bylo šílené, moc jsem se bořil a na lyžích by to nešlo. Hlavně to bylo lavinózní jak prase tak to nemělo smysl brát lyže dál. Do poslední minuty nikdo z nás nevěřil, že to protlačíme až na vrchol, ale šerpa nám dost pomohl. Tak se nám to podařilo, ale dost pozdě, sestup potom vypadal už velmi napjatě a skutečně šlo o boj o život.

Byl jsem totálně na šrot a sotva jsem stál na nohou. Druhý den jsme sbalili trojku a mě se to podařilo sjet z trojky dolů. Měl jsem docela dost!!! Expedice byla zajištěna velmi dobře a pohoda v BC přispěla k většímu soustředění sil na kopec. Aklimatizace u mne probihala bez problémů, ale největší starosti nám dělalo stále špatné počasí. Už první aklimatizace v C1, kdy přes noc napadlo 50 cm sněhu nic nenasvědčovalo k nějakému stabilnímu počasí. Při druhém aklimatizačním výstupu už přišly na řadu lyže. Výstup v hlubokém prašanu za opět totálního tyfusu byl velmi náročný. Čekali jsme další den a noc na zlepšení počasí, ale potom sestupovala velká skupina Anglánů, která strhla několik lavin a bylo nám jasné, že po této soustavné chumelenici se do dvojky nedostaneme.

Následoval super sjezd z 6400 metrů v hlubokém prašanu. Bohužel nic nešlo zaznamenat, jelikož nebylo nic vidět, až v dolní mírnější části se viditelnost zlepšila.






Po několika nekonečně dlouhých dnech, kdy se muselo čekat až to slehne a vítr kopec vyčistí. Šimon už na letišti předpověděl datum pátého a šestého října, a nám už bylo jasné, že se aklimatizace nepovede tak, jak by měla. Němělo smysl dále plýtvat silami, v C1 v sedmi tisících bylo sněhu přes jeden metr. Stále to nekonečné vyčerpávající čekání v BC v 5630 metrech nás vycucávalo jako bonbon. Konečně nastal den D, kdy jsem si připadal, že bych sotva vystoupil na Sněžku, ale nevzdával jsem se i přes všechny nepříznivé zprávy z kopce. Náš pomyslný vrch byl vytyčen na výšvihu pod C3, kde zatím byl pouze stan Anglánů. Ti to už zabalili, jejich stan se prodával z expedice na expedici, aniž se vědělo, jestli tam stojí. Ve skutečnosti už byl větrem zničen. Při vrcholovém pokusu už byl sníh ve spodní části silným větrem a dobrým počasím poměrně slehnutý. Poprvé nám bylo dopřáno vystoupit do C2. Mimo jiné v C1 už byly stany zcela zasypány sněhem a museli jsme se k nim prořezávat pilou. Některé expedice už stany ani nenašly. Po noci v C2 Šimon opouští náš tým a říká, že na hřebenu řádí bouře a nemáme šanci pokračovat dále z C3 za tohoto počasí.

Vyrážíme s tím, že zkusíme postavit stan v C3 v případě neúspěchu se vrátíme do C2 a ukončíme pokus o vrchol. V C 3 foukal silný vítr, ale stan se za 1,5 - 2 hodiny postavil. Čekalo se, jestli se hora do rána umoudří. Ráno byl den úplně super a sherpa, který se vracel do dvojky přišel sice o 40 minut později než bylo domluveno, ale měl fixy, a tak začala tvrdá práce. Každý krok moc bolel a stále přemlouvání, že ještě kousek zvládneme. Boříme se místy až po pás a víme, že vrchol nezvládneme. Sherpovi došly fixy a oznamuje nám, že to balí, vrchol se stejně nestihne. Snažíme se ho s Milanem přesvědčit, že si chceme udělat výškový rekord, což se mu sice nezdá, proč se dřít. Nakonec ale souhlasí, že půjdeme do 16,00 hod a potom jdeme podle pokynu Pepy Šimůnka dolů. Za námi jde další tým s třemi sherpy a dvěma horolezci. Mají další fixy, a tak je šance, že se dostaneme vysoko.



Vidíme před sebou vysokou skalku, a tama vede cesta. Mám trochu obavy z utržení laviny, potom nastala beznadějná krize na 50 m skalce, kde bylo spoustu prašanu. Na jejich prádelní šňůře, nebo co to bylo za fixy, mi nedržel tibloc. Trvalo nám 3 ????? hodinu a spoustu energie tento úsek překonat. Na konci se dívám na hodinky a zjišťuji, že je čas to otočit. Jsem z toho trochu podrážděný, že to ranní zpoždění nám bude chybět. Oznamujeme sherpovi, že je konečná a on se směje, že už jsme, nebo že tam za půl hodiny budeme na vrcholu. Myslíme si, že si dělá srandu, ale po několikáté opakuje to samé. Z tohoto místa nebylo vidět, a tak nám říká, ať se jdeme podívat za skalku. Opravdu už nám zbýval jen kousek vrcholového hřebene.

Rozhodujeme se pokračovat a v 16:40 jsme na vrcholu. Do BC hlásíme jeho dosažení vysílačkou. Po dokumentaci z vrcholu se snažíme sice rychle, ale pokud možno bezpečně sestupovat. Obavy z utržení laviny byly velké velké vysoké. Hrozné!






Po dvou a půl hodinovém boji s přírodou úplně prochladlí, sotva stojící, se dostáváme do stanu. Zašlo slunce, začal foukat vítr a sestup se proměnil v boj o přežití. Mysleli jsme si, že v C3 bude další parta. Byl tam jenom Martin Kratochvíl, který stoupal k vrcholu s námi. Čekala nás další noc v 7500 metrech. Ráno mám silné bolesti v krku a nepodařilo se mi pořádně ani napít. Balíme stan v C3 a je nám jasné, že uz nikdo z kluků nepřijde. Počasí je opět super, nasazuji lyže a s příliš těžkým batohem se snažím o něco jako sjezd na lyžích.

Milan má lyže pod výšvihem v 7050 metrech. Ještě ten den přibírám věci z C2, co sherpa nepobral, a sjíždíme až k ledovci. Přikládám na batoh 4,5 kg zátež (lyže) a poslední přechod ledovce je opravdu nekonečný. Za ledovcem odkládáme většinu zátěže v depozitu a zcela vyčerpaní si vaříme pití. Potom už jenom nekonečné 3 hodiny bloudění po moréně a kolem půl jedenácté večer jsme opravdu šťastni v BC.